|
Včera večer 9.4.2010 som na STV2 pozeral seriál o 2. Svetovej vojne, len kvôli tomu, aby som zistil, akú úroveň má tunelovanie mozgov v súčasnosti a vyrábanie morálnych deviantov, ktorých, ak bude treba, bude možné použiť na všeličo možné. Proste, bola to krása v zamlčovaní dôležitých faktov, vyrábaní humánnych západoeurópskych národov a degenerovaných zločincov na východe. Samozrejme Katyň tam bola spomenutá a jednoznačne.
Dnes 10.4.2010, keď som pozrel CNN, opäť tam bola Katyň aj so zločinnými komunistami. Správa o Katyni sa mnohokrát opakovala pri správe o tragickej katastrofe lietadla pri Smolensku, pri ktorej zahynuli najvyšší predstavitelia Poľska. Napadlo ma, dokážu médiá z toho vytvoriť novú Katyň? Asi áno. Tak som si pozrel, čo to bol za zločin v Katyni. Nižšie je skopírované to, čo som o Katyni našiel. Zväčša sú to články z denníka KSČM Halo noviny od Karla KLUZa. Ale k úvodu ešte pár slov: Fascinuje ma nenávisť Poliakov k Červenej armáde, k socializmu a ku sovietskym komunistom (aspoň tak to vidím z Poľských médií, správaní sa politikov a z osláv a medializovaní vrážd v Katyni) a podliezanie Angličanom, Francúzom a Nemcom. Keď si predstavím, že keby nebolo Stalina a Červenej armády, tak Hitler vyhrá vojnu, 20% poľských detí ponemčí, 20-50% Poliakov zastrelí a zvyšok vyženie za Ural, aby tam žili, len ako zdroj moderných otrokov. O Poliakoch by sa dnes možno už neučilo ani v dejepise.
Prekvapuje ma, ako sa hrdinsky stavajú spoločne s Nemeckom, Francúzskom a Anglickom proti zločinným komunistom i napriek tomu, že Nemci im vyzabíjali 6 miliónov obyvateľov a Francúzi s Angličanmi sa na to dívali, namiesto toho, aby polikom pomohli, ako to mali podľa zmlúv urobiť. Karol Ondriaš
ondrias.sk
Táto adresa je chránená pred robotmi nevyžiadanej pošty. Ak ju chcete vidieť, musíte mať povolený JavaScript.
10.9.2010 Fakty o Katyni:
http://www.halonoviny.cz/index.php?id=70239
Proč se ztratily důkazy o Katyni Vedoucí hlavní komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu Dariusz Gabriel oznámil letos 9. července (2009) v polském Sejmu ztrátu oficiálně ověřených kopií dokumentů, potvrzujících odpovědnost politbyra VKS(b) a sovětského ministerstva vnitra za povraždění polských zajatců v Katyni.
Tyto kopie dokumentů předal v říjnu 1992 tehdejší ředitel ruských státních archivů Rudolf Pichoja tehdejšímu prezidentovi Lechu Walesovi. Co se to stalo, že se polskému státu ztratil tak významný důkaz? Byl za tím šlendrián, čirá náhoda nebo snad záměr?
Katyňský případ se zdál být po mnoho desetiletí jasný. V létě 1941, několik měsíců po zahájení bleskové války proti SSSR, obsadila německá vojska (Wehrmacht) Smolensk. Do jejich zajetí se dostali všichni polští generálové, důstojníci a poddůstojníci, kteří po přepadení Polska fašistickým Německem v září 1939 ustupovali před Němci a vzdali se Rudé armádě.
Celkem 14 763 polských zajatců bylo soustředěno ve třech zajateckých táborech v okolí Smolenska. Když se v létě 1941 sovětská obrana pod německým náporem hroutila a vojska často ve velkém zmatku ustupovala na východ, nebyl zřejmě čas se o polské zajatce starat a evakuovat je. Poláci tak padli do německého zajetí. Německý stroj na zabíjení podřadné neárijské rasy se spustil naplno, jak to ostatně dnes již detailně známe z konečného řešení židovské otázky Říší. Německá popravčí komanda, jsoucí ve druhém sledu za frontovou linií, jejichž hlavním úkolem byla likvidace komunistů, politických pracovníků, Židů a Poláků, tyto polské zajatce povraždila. Tisíce těl pohřbila v hromadných hrobech v katyňském lesíku u silnice Smolensk-Vitebsk na břehu Dněpru.
V roce 1943, když se válka začala vyvíjet v neprospěch Německa, se vůdce Říše Adolf Hitler pokusil upevnit spojenectví se svými evropskými vazaly, aby je vyděsil, mobilizoval a poštval proti nastupující Rudé armádě. Vydal příkaz k odkrytí hromadných hrobů polských důstojníků, povražděných německými zvláštními oddíly v roce 1941 v Katyni, o kterých goebbelsovská propaganda následně rozšířila, že je v roce 1940 nechal popravit Stalin (viz rovněž článek Goebbelsova časovaná nálož - Haló noviny, 5. 4. 2008).
Svědci zlikvidováni, dokumenty spáleny Slábnoucí svazek fašizující Evropy s Německem měla upevnit idea antisemitismu. Hitler zdůrazňoval, že postřílení mnoha tisíců Poláků mají na svědomí sovětští Židé a zorganizoval v katyňském lese propagační show. Do Katyně byla vyslána mezinárodní komise v čele s německým patologem prof. Buhtzem. Pod jeho vedením byly otevřeny hromadné hroby, v nichž bylo údajně nalezeno velké množství osobních dokladů, neodeslaných dopisů a deníků popravených.
K jejich převozu bylo prý třeba velkého nákladního auta. Měly potvrzovat, že Poláky postřílely na naléhání židobolševiků popravčí čety sovětského ministerstva vnitra. Věrohodnost akce pak zajišťovali předem instruovaní svědci - ruští kolaboranti, jejichž svědectví pak byla německou propagandou široce publikována. Později, když Spojenci dali Němcům najevo, že válečné zločiny nebudou nikomu prominuty, by se zdálo logické, že Němci budou ochraňovat profesora Buhtze, svědky i objevené dokumenty jako jediné důkazy jejich neviny. Co se však nestalo. Když začali Spojenci vyhledávat svědky i listinné důkazy, zjistili, že na příkaz z Berlína byli všichni svědci, včetně profesora Buhtze, těsně před kapitulací Říše zastřeleni a dokumenty spáleny. Podivné, že?
Falzifikátoři Přenesme se teď do konce 80. let. V průběhu tzv. sovětské přestavby přesvědčili mstitelé stalinských zločinů z organizace Memorial Michaila Gorbačova, že nejlépe dokáže Západu svou věrohodnost a oddanost demokracii prohlášením, že zajatí polští vojáci byli povražděni na základě rozhodnutí politbyra VKS(b) v roce 1940. Tak, jak to tvrdila goebbelsovská propaganda fašistického Německa. Gorbačov ve svém sebestředném velikášství s takovým prohlášením nakonec souhlasil. A Západ jásal.
Netrvalo však dlouho a Gorbačov pochopil, že svá tvrzení musí podpořit vyšetřováním a rozsudkem soudu. Nařídil proto Hlavní vojenské prokuratuře upravit (zmanipulovat) důkazy tak, aby potvrzovaly novou verzi katyňského případu - vinu Sovětů. Prokuratura vyhledala v archivech osobní doklady všech polských zajatců a zjistila, že byli na jaře 1940 odsouzeni zvláštním soudem.
Vojenská prokuratura bez ohledu na utajené vyšetřování veřejně prohlásila, že Poláky povraždili Rusové. Tehdejší generální prokurátor SSSR Ruděnko uvedl, že Poláci byli odsouzeni k trestu smrti zmíněným zvláštním soudem. Záměr byl splněn. V Polsku, kde čekalo 800 tisíc lidí, až soudy v SSSR začnou projednávat vyplacení kompenzací za jejich postřílené příbuzné, zavládlo uspokojení.
Posléze se ale ukázalo, že zvláštní soudy nemohly v roce 1940 odsoudit nikoho k trestu smrti, ale pouze k osmi letům nucených prací. Potvrdilo se s definitivní platností, že Poláky povraždili Němci. Po rozpadu SSSR začala jmenováním antikomunisty Rudolfa Pichoji ředitelem Státního archivu Ruské federace další fáze boje s ruskými komunisty. Pichoja rozhodl o zhotovení falešných dokumentů potvrzujících odpovědnost Beriji a politbyra. Padělky byly předloženy ústavnímu soudu, projednávajícímu zrovna tzv. případ KSSS.
Průhledné padělky Chyby, kterých se dopustili padělatelé, byly ale příliš zjevné. A tak jeden z právních zástupců KSSS, advokát Slobodkin, na místě dokázal soudcům ústavního soudu, že rozhodující tzv. Berijův dopis s datem 5. března 1940, který měl být ještě tentýž den projednán politbyrem VKS(b), je padělkem - nejen proto, že to z procedurálního hlediska nebylo možné. Dopis především není napsán na předtištěném tiskopisu, a přestože je označen jako přísně tajný, chybí mu číslo jednací.
Další dokument Rozhodnutí politbyra VKS(b), schvalující příkaz k likvidaci polských důstojníků, s datem 5. března 1940, má číslo jednací P13/144. Číslo 144 označuje pořadí projednávaných otázek. Pokud by politbyro věnovalo každému problému jen pouhých 10 minut, muselo by 5. března 1940 jednat nejméně 24 hodin.
Později bylo zjištěno dalších 50 příznaků padělání dokumentů. Ruský tisk o skandálu u ústavního soudu mlčel. Uvedl pouze, že existují dokumenty potvrzující ruskou vinu...
Situace se pro ruské antikomunisty zkomplikovala ještě tím, že ihned po předložení padělaných dokumentů ruskému ústavnímu soudu předal Pichoja jejich ověřenou kopii ve Varšavě prezidentovi Lechu Walesovi. Euforie, která následovala, byla krátce nato zchlazena zprávou o odmítnutí padělaných dokumentů ruským ústavním soudem. Polské vedení, které již zveřejnilo přijetí dokumentů, nemohlo sdělit veřejnosti pravdu.
Rozhodlo se proto, že vytvoří kopie Berijova dopisu, ve kterých nebude uvedeno datum 5. března 1940, předpokládajíc, že další chyby, kterých se dopustili padělatelé, nebudou nalezeny. Miliony kopií - sice úředně ověřených, ale padělaných dokumentů - byly poskytnuty polské veřejnosti jako důkaz potvrzující vraždy jejich spoluobčanů a příbuzných, Sověty.
Vše prasklo v květnu Ruští antikomunisté pochopili, že se paděláním dokumentů, které neuzná žádný soud, dostali do slepé uličky a radili svým polským kolegům, aby celou situaci s dokumenty vedli doztracena. Polská antiruská i antikomunistická propaganda však již v té době jela na plné obrátky. Všechno se navenek zdálo být v pořádku do letošního května, kdy advokáti příbuzných zavražděných polských zajatců začali podávat žaloby u moskevských soudů s požadavky na finanční odškodnění.
K podání žaloby stačily prosté kopie dokumentů. Avšak při projednávání případu musí být soudu předloženy originály nebo ověřené kopie týchž dokumentů, které předal Pichoja 14. října 1992 Walesovi.
V padělaných dokumentech je ale příliš mnoho snadno zjistitelných chyb. Žádný soud na světě nepřijme jako důkaz padělaný dokument, a už vůbec ne v případě světovou veřejností ostře sledovaného masakru v Katyni, ze kterého norimberský tribunál obvinil Německo. Co zbylo ubohému Dariuszu Gabrielovi než oznámit, že se dokumenty ztratily a že se nyní usilovně hledají.
Nešlo tedy o žádnou náhodu či šlendrián. Ověřené kopie zfalšovaných dokumentů prostě zmizet musely. Aby se lež o Katyni neprovalila v celé nahotě.
26. listopadu 2008, Karel KLUZ Goebbelsova časovaná nálož Katyně http://www.ovkscm.estranky.cz/clanky/minulost/goebbelsova-casovana-naloz-katyne
Od sebevraždy Josefa Goebbelse, hlavního propagandisty a mluvčího zločinného německého nacismu, uplynulo víc než 63 let. Přesto jeho dílo dosud žije a působí přesně tak, jak je připravil a zamýšlel. Knižním klubem vydaný český překlad knihy Katyně označené jako Stalinský masakr a triumf pravdy je knižním debutem Allena Paula, amerického politologa, publicisty a poradce řady komisí Kongresu USA. Jeho kniha o katyňské tragédii se setkala s pochvalnými ohlasy v americkém i polském tisku. Zařadila se do řady podobných, které jsou jen dalším špiněním hrdinské epochy, v níž ruský národ porazil dosud nejkrutější režim, který v historii (za pomoci amerického kapitálu) dosud na světě vznikl.
Nedávno navštívil Katyni (Ruská federace) polský prezident Lech Kaczyňski. Slavný polský režisér Andrzej Wajda, aby se zalíbil novým pánům, natočil dokonce o Katyni film, který mají povinně zhlédnout všichni příslušníci polské armády. Němci zavražděných 21 857 polských občanů, (14 552 vojenských zajatců a 7305 vězňů z věznic ve Smolenské oblasti), z jejichž smrti je obviňován J.V. Stalin, využil v boji s kultem osobnosti N.S. Chruščov a v rozbíjení SSSR Michail Gorbačov. V boji s komunisty pak Boris Jelcin a Vladimír Putin. Lži o Katyni dodnes slouží jako jeden z hlavních zdrojů polského šovinismu. Kampaň, řízená centrálami tajných služeb, má jediný cíl - nasadit do vědomí světa představu, že období existence SSSR bylo obdobím nesmyslných krveprolití. Význam německého katyňského zločinu vystupuje do popředí zejména nyní, kdy dochází k prohlubování světové krize kapitalismu, který nachází cesty svého dalšího rozvoje pouze ve vedení zločinných válek proti zemím vlastnícím suroviny, tedy včetně současného Ruska.
Etapa sovětského vývoje v Rusku byla složitá a zahrnovala mnohé. Od občanské války, přes tragické období represí, heroismus výstavby socialistického státu, vítězství ve Velké vlastenecké válce a poválečnou cestu rozvoje, po které dospěl sovětský občan na čelná místa světové civilizace. Současné ruské i světové generaci je Sovětský svaz představován jako země koncentráků, vězení a trestných oddílů. Je zapomenut boj sovětské moci s negramotností obyvatel, výsledky sovětské vědy, práce tvůrčí inteligence, vítězství nad fašismem, první družice a první člověk ve vesmíru. Počet obyvatel se i přes strašné ztráty ve válkách zvýšil ze 145 na 280 milionů.
Poláci by nikdy neprosazovali tak drze svou verzi Katyňské tragédie, kdyby nenašli podporu v Rusku. Dlouho čekali na vhodnou dobu. Od nástupu Gorbačova k moci a zejména po rozbití SSSR se ruské vlády začaly omlouvat za vše. I za to, co se nestalo. Proto se Západ rozhodl, že podpoří Polsko v jeho nárocích nechat si od Ruska vyplatit miliony dolarů za každého zastřeleného Poláka. (O podobném požadavku vůči Německu se Polsko nikdy ani nezmínilo.) Impuls k rozpoutání katyňské kampaně vyšel z centra gorbačovské moci, od tehdejšího tajemníka KSSS Alexandra Jakovleva.
Vyšetřování trestného činu postřílení polských důstojníků bylo zpočátku přesunuto do Smolenské oblasti, místa dislokace Katyně, a svěřeno, ještě za existence SSSR, běloruské prokuratuře. Všechny běloruské vyšetřovací orgány a zvláště prokuratura byly vystaveny nepředstavitelnému tlaku nastupujících demokratických sil . Gorbačov se postavil na stranu falzifikátorů dějin a veřejně se omluvil polské straně. Stejně tak Jelcin i Putin. Postoj politického vedení státu určil i orientaci dalšího vyšetřování tragédie, převzatého Hlavní vojenskou prokuraturou. V roce 1991 přijalo vedení Generální prokuratury SSSR polskou delegaci. Ta odmítla závěry vyšetřování z roku 1944 a požádala o nové vyšetřování a kompenzaci.
Katyňský případ se zdál být po mnoho desetiletí jasným. Celý svět, kromě polské exilové vlády v Londýně, se shodl, že šlo o jasnou, Goebbelsem připravenou provokaci z roku 1943. Zpráva Sovětské komise pro vyšetřování zločinů německých nacistů na sovětském teritoriu, vedené prezidentem Akademie lékařských věd Burděnkem, celou záležitost plně objasnila. Likvidaci Poláků v Katyni provedly německé bezpečnostní síly tak, aby mohly z tohoto zvěrstva obvinit NKVD (ministerstvo vnitra). Do nástupu Gorbačova k moci, kdy v SSSR ještě žili svědci katyňského zločinu, se nikdo neodvážil výsledky vyšetřování napadnout. Pak došlo ke změně. Nová polská vláda i ruští antikomunisté dosáhli toho, že všechna sovětská vyšetřování byla odmítnuta a nahrazena tvrzeními připravenými Goebbelsem. Po 14 letech vyšetřování, 21. září 2004, vynesla Hlavní vojenská prokuratura Ruska nový rozsudek. Z postřílení polských občanů byli obviněni členové Politbyra ÚV VKS(b), vedení NKVD a zaměstnanci, kteří popravy prováděli. Při návštěvě polského prezidenta A. Kwašniewského v roce 2004 se Putin znovu omluvil a slíbil předat Polsku všechny materiály z vyšetřování. Zdálo by se, že tím záležitost skončila. Naopak.
Oživování Katyně slouží polské vládě především k zakrytí dějinné pravdy, že to byla Rudá armáda, která zachránila polský národ před likvidací. Zamítnout závěry Sovětské vyšetřovací komise z roku 1944 lze pouze na základě soudního rozhodnutí. Rozhodujícím argumentem by se měla stát nová exhumace pozůstatků všech osob a jejich podrobná prohlídka. Hlavní vojenská prokuratura se tímto problémem nezabývala, protože si byla dobře vědoma, že závěry Burděnkovy komise nemůže otřást. Zabývala se pouze shromažďováním různých dokumentů, bez zkoumání jejich věrohodnosti. Možnou falzifikaci dokumentů neřešila. Konečný verdikt vojenské prokuratury není podložen žádnými důkazy a vyjadřuje názor vlastních antisovětských a antiruských kruhů.
Hlavními dokumenty, o něž se rozsudek opírá, jsou dva zfalšované dokumenty s poznámkami L. Beriji na usnesení ÚV VKS(b) z 5. března 1940 o likvidaci polských důstojníků, četníků, policistů, rozvědčíků a bachařů, zadržovaných v sovětských táborech a vězeních, které se zčistajasna objevily v dokumentech ÚV KSSS až v době vlády Gorbačova. Pokud by byly tyto dokumenty hodnověrné, byly by určitě využity Chruščovem v jeho tažení proti Stalinovu kultu osobnosti. O autentičnosti dokumentů byly od počátku vyslovovány pochybnosti, které potvrdili i vyšetřovatelé vojenské prokuratury. Ve vedení dokumentů, které musely procházet přes Hlavní administrativní oddělení ÚV, byla zjištěna celá řada formálních chyb a dodatečných úprav, což bylo tehdy nepřípustné. Spisovatel Vladimir Žuchraj, doktor historických věd, k tomu uvedl, že zpracováváním takových podvrhů a jejich zařazováním do originálních spisů se zabývá hlavně anglická rozvědka. Podvrhy byly podle jeho názoru zařazeny do stranických dokumentů západními tajnými službami v období po smrti Stalina. To potvrzuje i jeden velmi významný detail. Do Stalinovy smrti byly všechny dokumenty týkající se Katyně uloženy ve speciálním sektoru Všeobecného oddělení v zapečetěné schránce. Po jeho smrti se počet otevření schránky nedá zjistit, podle oficiálních záznamů byla rozpečetěna pouze dvakrát: Jurijem Andropovem a Gorbačovem. Ke konci vlády Gorbačova se ale u V. Boldina, tehdy vedoucího Všeobecného oddělení ÚV KSSS, objevil korespondent deníku Washington Post a předložil mu k posouzení kopie týchž dokumentů. Od koho je mohl získat? Pouze od jejich výrobců. Pochybnosti takového druhu může potvrdit či odmítnout jen seriózní expertiza. Bohužel, ruské oficiální orgány dosud neučinily nic pro to, aby odmítly obvinění polské strany.
K tomu by bylo potřeba provést prověrku autentičnosti všech dokumentů uložených v Ruském státním archivu sociálně-politických dějin, a vůbec všech dokumentů týkajících se katyňského masakru. V dopise řediteli archivu K. Andersonovi ze 14. února 2005 píše skupina zaměstnanců archivu ke Katyni následující údaje: ... v archivu chybí k bodu 215 Otázky NKVD všechny protokoly Politbyra od 22. 7. do 24. 8. 1940. V dopise se také uvádí, že v archivním exempláři výpisu z protokolu Politbyra z 5. 3. 1940, který se týká osudů polských důstojníků, zaslaném expředsedovi KGB A. Šeljepinovi, zpracovaném 27. 2. 1959, se nachází mnoho hrubých úprav původního textu a dopisování na psacím stroji s jiným typem písma. Podobných úprav je v dokumentech mnohem víc, některé dopisy z roku 1940 byly napsány na blanketech z roku 1930, což bylo absolutně nemožné v komunistickém byrokratickém systému, některé dopisy Beriji Stalinovi na obyčejném dopisním papíře. Falzifikátoři dokonce nazývali ÚV VKS(b) v roce 1940 jako ÚV KSSS (ke změně názvu došlo až v roce 1952). Ve zfalšovaných dopisech Beriji Stalinovi nesouhlasí počty vězňů, a to ve větách následujících těsně po sobě atd. Hlavní vojenská prokuratura jim nevěnovala pozornost. Přitom měla klást na prozkoumání pravosti dokumentů mimořádný důraz, protože se na jejich úpravě podílel nenávistný antisovětčík a bývalý člen Politbyra ÚV KSSS Jakovlev. Pracovníci Hlavní prokuratury však byli po odvedení svého díla povýšeni na generály.
Jaká byla skutečná situace? Ve vztahu k vězňům v pracovních táborech SSSR existovala jediná zásada. Prací měli vykoupit svou vinu. Zastřeleni byli jen ti, kdo byli soudem za zločiny spáchané na území SSSR právoplatně odsouzeni k trestu smrti. Od občanské války nedošlo k žádným masovým popravám. Sovětská vláda neměla rovněž ani jeden důvod k zastřelení 21 857 polských občanů, jak to tvrdí současní falzifikátoři sovětských dějin. Titíž historikové, kteří nám nyní vnucují lži o popravách Poláků, rovněž tvrdí, že se Stalin počátkem 40. let nepřipravoval na válku s hitlerovským Německem. Zajatí Poláci v pracovních táborech nepředstavovali pro Stalina nebezpečí. Pracovali na výstavbě obranných objektů, vojenských letišť a strategických silnic.
Všechny tři pracovní tábory, v nichž byli drženi polští občané, náležely vedení Vjazemského nápravně pracovního tábora. Vězni od roku 1936 do 24. března 1941 pracovali na výstavbě strategické silnice Moskva - Minsk. Polští vojenští zajatci byli odsouzeni sovětským soudem na jaře roku 1940 k nuceným pracím na dobu tří až osmi let a vězněni v táborech nucených prací: Kuprinském, Smolenském a Krasninském. Pak je přesunuli na výstavbu polních letišť pro potřeby sovětského vojenského letectva v Bělorusku. Uvěznění sovětští občané z tohoto tábora byli přemístěni dál na západ k výstavbě dalších vojenských objektů. Polští vězni zůstali v původní dislokaci 25-45 kilometrů západně od Smolenska.
Stalin ani přes smlouvu o neútočení, kterou SSSR podepsal s Německem v srpnu 1939, Hitlerovi nevěřil a už v roce 1940 se připravoval vytvořit, mimo jiné na návrh Lavrentije Beriji, z polských vojenských zajatců Polské vojsko. To pak vzniklo, ale až v roce 1942, a částečně se podílelo na osvobozování Polska. Část dobrovolníků této armády byla při výstavbě polské armády v Anglii přesunuta přes Írán do Anglie.
V Ruském státním vojenském archivu je uloženo velké množství originálních protokolů z výslechů německých vojenských zajatců pracovníky vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, v nichž zajatci potvrdili svou osobní účast na popravách polských zajatců v Katyni na podzim roku 1941. V archivu Židovského vědeckého institutu v New Yorku je uložen originál zprávy velitele Einsatzgruppe A přidělené ke štábu Skupiny armád SEVER, Brigadeführera SS, dr. Franze Stahleckera (na počátku okupace velitele policie v Praze), jenž ve zprávě nadřízenému Reinhardu Heydrichovi o výsledcích činnosti za poslední čtvrtletí roku 1941 uvádí: ...Splnil jsem hlavní úkol, vydaný mé skupině, vyčistit Smolensk a jeho okolí od nepřátel říše - bolševiků, Židů a polských důstojníků. (Kopie by měla být v archivu Svazu bojovníků za svobodu.)
Pracovníci sovětského ministerstva vnitra NKVD měli, podle Goebbelsova tvrzení, povraždit polské důstojníky v katyňském lesíku, výletním místě obyvatel Smolenska, nacházejícím se asi 15 kilometrů východně od Smolenska, v místě zvaném Kozí hůrky, na jaře roku 1940. Hromadné hroby byly nalezeny v prostoru, ve kterém byl až do přepadení SSSR 22. června 1941 pionýrský tábor, s pevnými podsadami pro postavení stanů, hospodářskými budovami včetně kuchyně, v níž se vařilo pro pionýry. Asi 200 metrů od pionýrského tábora, na břehu Dněpru stálo velké rekreační středisko pro pracovníky ministerstva vnitra, volně přístupné veřejnosti. Vzdálenost od Dněpru k hlavní silnici Smolensk - Vitebsk, kde byl tábor a středisko a nyní masové hroby, je asi kilometr. Celý prostor byl vzhledem k řídkému lesíku příměstského parku viditelný z hlavní silnice.
Pokud by Sověti chtěli postřílet polské důstojníky, určitě by si nevybrali prostor blízko hlavní silnice, na místě, kde byl tábor a středisko, když jen o pár kilometrů východněji jsou hluboké lesy, kde by hroby nikdo doposud nenašel. Postup německé armády byl tak rychlý, že už v srpnu 1941 dobyla Smolensk. NKVD tedy nestačila přesunout tábory s polskými zajatci, kteří se tak dostali do německého zajetí. V bývalém rekreačním středisku NKVD byl zřízen štáb 537. spojovacího pluku skupiny armád Centr.
Prakticky od počátku až do ústupu v srpnu 1943 byl velitelem pluku plk. Friedrich Ahrens, který před Norimberským tribunálem vypověděl, že přestože žil dlouhou dobu v zámku (míněno rekreační středisko), nikdy si nevšiml masových hrobů a byl na ně upozorněn německým patologem Buhtzem, pozdějším předsedou komise mezinárodního Červeného kříže, až počátkem zimy 1943. Přitom z masových hrobů, přikrytých pouze tenkou vrstvou zeminy, pokud by tam byly už od jara 1940, by musel vycházet nesmírný zápach. Tribunál se však takovými detaily nezabýval.
Goebbels nechal sestavit počátkem roku 1943 mezinárodní komisi patologů, kteří pocházeli z 12 států, německých satelitů. Jediným neutrálním byl dr. Naville ze Ženevy. Předsedou byl už uvedený Němec dr. Buhtz. Protektorát Čechy a Morava představoval patolog prof. MUDr. František Hájek. Není třeba pochybovat, že se účasti v komisi nemohl vyhnout, jinak mu hrozil trest smrti. Zkoumání mrtvol probíhalo 29. - 30. dubna 1943. Závěrečný protokol, ve kterém se uvádí, že osoby byly povražděny na jaře 1940, byl zpracován dr. Buhtzem a všichni patologové byli nuceni potvrdit ho svým podpisem. Hned po osvobození v roce 1945 napsal prof. Hájek knihu Důkazy katyňské , v níž vysvětlil, jak byl se svými kolegy donucen k podpisu protokolu na neznámém vojenském letišti a co by hrozilo, pokud by odmítl podepsat. Zdůraznil, že mrtvoly ležely v zemi nejdéle rok a půl. Přestože šlo o velmi vlhký terén, uniformy, boty, noviny i tabák, který měly mrtvoly u sebe, byly v dobrém stavu. V žádném případě nemohly být pod zemí tři roky, jak uváděli Němci. Ani Hlavní vojenská prokuratura Ruské armády nemohla a nepokoušela se vyvrátit fakta, že Poláci byli postříleni ranami do týla z německých pistolí, německými náboji. Účast příslušníků NKVD na vraždě vyvrací i místo, na kterém byly hroby nalezeny. Ruce mnoha obětí byly svázány za zády papírovým motouzem, tehdy neznámým v SSSR. V hromadných hrobech byli i Rusové. Hlavní vojenská prokuratura se ale pokusila tvrdit, že vraždy Poláků z německých zbraní, německým střelivem, jen potvrzují mazanost orgánů NKVD, které již předem předpokládaly, že z vražd obviní německé okupanty. Aby se to potvrdilo, bylo by třeba dokázat, že Stalin ještě v době platnosti paktu Molotov - Ribbentrop předpokládal, že v případě narušení paktu vydá Hitlerovi celé Bělorusko a Smolenskou oblast, porazí ho pod Moskvou a Stalingradem, a pak ukáže celému světu, jak Němci vraždili Poláky u Smolenska.
Vyvraždění polských důstojníků v Katyni věnoval Goebbels nesmírnou pozornost. Žurnalistům v okupovaných zemích vydal 40 stránek pokynů. Pouze jednou připomíná Stalina. Většinou se snažil přenést odpovědnost na sovětské důstojníky a politické pracovníky židovského původu, kteří se měli přímo podílet na vyvražďování Poláků. V pokynech tisku neopomněl zdůraznit, jaký význam věnoval Hitler skutečnosti, aby konečné řešení židovské otázky vyvolalo v mysli všech občanů Říše asociaci s katyňským případem. Důvod byl jediný. Hitler připravoval na rok 1943 vyvraždění tří milionů polských Židů a za horšící se vojenskopolitické situace nepotřeboval v Polsku odpor proti svému postupu. Oprávněnost jeho postupu se potvrdila. Když vypuklo 19. dubna 1943 povstání Židů ve Waršavském ghettu, nepohnula polská Armija Krajowa ani prstem ve prospěch svých spoluobčanů, natolik byla zpracována německou propagandou.
Se zvyšujícím se časovým odstupem od popsaných událostí, a zejména od zrady Gorbačova a jeho následovníků, přibývá pokusů o diskreditaci období socialismu. Není to složité. Svědkové jsou mrtví, archivy ve vlastnictví Američanů a Němců nepřístupné. Masmédia vlastní nadnárodní monopoly. Rozvrátit tak mocný stát, jakým byl SSSR, bylo možné jen vnitřní zradou. Proto je třeba připomenout si slova Goebbelse, že učiní z Katyně kolosální skandál, který bude po desetiletí vytvářet Sovětům mnoho nepříjemností. A to tehdy nemohl počítat s tím, že se na jeho stranu postaví zrádci ruského lidu.
5. dubna 2008, Karel KLUZ Zločin v Katyni a jeho české a slovenské souvislosti
Mečislav Borák
Slezský ústav Opava R e s u m é
Zločin spáchaný sovětskou bezpečností NKVD na polských důstojnících a policistech, jehož symbolem se stala Katyň, měl též své české a slovenské souvislosti. V mezinárodní komisi soudních lékařů, která v Katyni v roce 1943 prováděla první exhumace, byli profesoři František Hájek z Prahy a František Šubík z Bratislavy. Oba potvrdili společný závěr lékařské komise, že mrtví byli povražděni už v roce 1940, což odhalovalo skutečné pachatele zločinu. Po válce byli oba lékaři nuceni k odvolání svého svědectví, což prof. Hájek učinil, prof. Šubík odešel do emigrace. Také spisovatel František Kožík, který se exhumací účastnil v delegaci evropských spisovatelů, byl po válce přinucen k odvolání svých reportáží a svedení viny na německé okupanty. Čechoameričan František Vašek byl v delegaci novinářů při sovětských exhumacích v roce 1944, jež měly zfalšovat důkazy o pachatelích zločinu. Přiklonil se k sovětské verzi zločinu, jak to odpovídalo tehdejším politickým zájmům Spojenců. Další svědkové z bývalého Československa se do Katyně dostali jako vojáci wehrmachtu, nebo jako polští vojáci, policisté či emigranti, jimž se podařilo uprchnout ze sovětského zajetí. V rámci katyňského zločinu bylo povražděno celkem asi 350 osob, převážně Poláků, kteří pocházeli z území dnešní České republiky nebo tu před válkou žili.
________________________________________
Katyň,1 zcela všední ruská vesnička při silnici ze Smolenska na Vitebsk, se stala symbolem jednoho z největších válečných zločinů novodobých dějin. Od dubna 1943, kdy nacistická propaganda ohlásila, že v lese u Katyně byly nalezeny hromadné hroby s postřílenými důstojníky polské armády, uplynulo téměř půl století, než se k odpovědnosti za spáchaný zločin přihlásil v dubnu 1990 Sovětský svaz. Po letech utajování, zakrývání a falšování informací o zločinu začaly sovětské (a posléze ruské) úřady zpřístupňovat, i když nepříliš ochotně, archivní dokumenty o vraždách provedených příslušníky sovětské bezpečnosti NKVD na příkaz politického byra ústředního výboru sovětské komunistické strany VKS(b). Dokument z 5. března 1940 s podpisem Stalina a dalších členů politbyra ukládal NKVD „projednat ve zvláštním řízení“ případy 14 700 osob zadržovaných v táborech pro válečné zajatce a dalších 11 000 osob vězněných v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska, „s použitím vůči nim nejvyššího trestu - zastřelení“.2 Jednání mělo proběhnout bez přizvání těchto „zavilých nepřátel sovětské moci“, kteří se neměli dovědět ani vznesená obvinění. V dubnu a květnu 1940 je z táborů a věznic svezli do nejbližších oblastních správ NKVD, ranou do týla zavraždili a zakopali do hromadných hrobů na pozemcích rekreačních středisek NKVD. Celkový počet těchto obětí se historici pokusili zjistit srovnáním dobových exhumačních protokolů, výsledků exhumačních sond provedených v devadesátých letech, hlášení o evidenci zajatců a vězňů, torzovitých vězeňských kartoték, transportních listin zajatců převážených k likvidaci, korespondence bezpečnostních a politických orgánů, dopisů z táborů, seznamů pohřešovaných osob, vzpomínek propuštěných osob a rodinných příslušníků pohřešovaných, výpovědí bývalých příslušníků NKVD a mnoha dalších zdrojů. Za nejvěrohodnější se v současnosti považuje údaj z poznámky šéfa KGB Alexandra Šelepina ze 3. března 1959, pořízené ke zprávě pro N. Chruščova. Hovoří se v ní o zastřelení 21 857 osob „z bývalého buržoazního Polska“, přičemž 14 522 zastřelených tvořili zajatci (z toho 4421 osob z tábora v Kozelsku, zastřelených ve Smolensku a v lese u Katyně, kde byli vhozeni do hromadných hrobů, 3820 osob z tábora ve Starobělsku, zastřelených v Charkově a zakopaných na předměstí „Pjatichatky“, 6311 osob z tábora v Ostaškově, zastřelených ve Tveru, tehdejším Kalininu, a zakopaných u obce Mednoje). Dalších 7305 vězňů bylo podle této zprávy zastřeleno ve vězeních Západní Ukrajiny a Běloruska. Protože byl nalezen rejstřík 3435 polských občanů zastřelených podle příkazu z 5. 3. 1940 na Ukrajině, lze předpokládat, že zbývajících 3870 osob bylo zastřeleno v Bělorusku, patrně v Minsku či v Hlybokém ve vitebském obvodu. Pokud jde o osud oněch necelých 4 tisíc osob, chybějících do celkového počtu zmiňovaného „ortelem“ politbyra, kloní se historici k možnosti deportace polských vězňů do gulagů u Vladivostoku, kam na jaře roku 1940 mělo směřovat 6 až 8 nejméně tisícových transportů, nebo hledají jejich hromadné hroby v souvislosti s dalšími deportacemi např. v Tomsku.3 Literatura o zločinech symbolizovaných Katyní, samozřejmě především polská, je dnes už velmi početná4 a dosud roste, neboť po pádu totalitního režimu v zemích někdejšího sovětského bloku a následném uvolnění archivů se naše informace o zločinu značně rozšířily. Téměř vše podstatné již bylo zodpovězeno, v létě roku 2000 konečně došlo ke slavnostnímu otevření památníků na nově upravených hřbitovech v Charkově, Katyni a v Medném u Tveru. Zájem české historiografie o katyňskou problematiku je bohužel dosud menší, než by si to význam tématu zasluhoval. Tento příspěvek by proto chtěl připomenout některé české a slovenské souvislosti s katyňským případem. Netýká se analýzy odrazu tragických událostí v protektorátním tisku či v tehdejší protibolševické a poválečné komunistické propagandě, ani zneužití „katyňské karty“ v politické hře, jež vyřadila polskou emigrační vládu z rozhodování o poválečných osudech země a ovlivnila i československo-polské vztahy. Půjde nám spíše jen o připomenutí několika osob, jež patřily k nepřímým svědkům zločinu. Patrně nejznámější takovou osobou, nejčastěji uváděnou v odborné literatuře, byl profesor soudního lékařství na Karlově univerzitě v Praze František Hájek.5 Ve dnech 28. až 30. dubna 1943 se podílel na práci mezinárodní komise zástupců ústavů soudního lékařství a kriminologie ze 13 zemí Evropy, které do Katyně pozvaly německé úřady k účasti na exhumacích. 6 Učinily tak až poté, co Sovětský svaz nedal souhlas k šetření zvláštní komise, kterou chtěl vypravit Mezinárodní výbor Červeného kříže. Komisi lékařů tedy tvořili výhradně zástupci zemí, jež se až na Švýcarsko nacházely pod kontrolou Německé říše. Tento fakt mohl zpochybnit hodnotu jejich svědectví, neboť veřejné mínění ve svobodném světě už dobře znalo nacistickou propagandu a vědělo o zločinech, páchaných na dobytém území. Navíc se zdráhalo uvěřit, že by podobné zločiny mohl mít na svědomí spojenec ve válce proti Hitlerovi. Členové komise proto s mimořádnou pozorností ověřovali všechny důkazy, s nimiž v Katyni přišli do styku. Jak později shodně potvrdili, německé úřady je nijak neovlivňovaly a umožnily jim pracovat zcela samostatně. Závěry jejich soudně-lékařské expertizy se však shodovaly s výsledky činnosti německé exhumační komise vedené profesorem soudního lékařství a kriminologie na univerzitě ve Vratislavi Gerhardem Buhtzem, stejně jako s názorem technické komise Polského červeného kříže, která na sebe vzala největší díl odpovědnosti za exhumaci a pietní uložení celkem 4243 obětí, z nichž 2730 se podařilo identifikovat.7 Pitevní nálezy potvrdily, že k zavraždění polských důstojníků došlo na jaře roku 1940, tedy v době, kdy toto území ještě spravoval Sovětský svaz.
Profesor Hájek hned po návratu do Prahy toto stanovisko v řadě článků v protektorátním tisku potvrdil a v jednom z nich dodal: „Vraceli jsme se do svých domovů s tísnivými pocity a přesvědčením, že tragédie 12 000 polských důstojníků ponese své důsledky a zanechá v myslích kulturních lidí celého světa nejhroznější dojem a vzpomínky na strašlivou éru Kremlu.“ 8 Podobně v jiném článku uvedl: „Právě tak jako v lese u Katynu mohl být jednou třebas v lesích Čech a Moravy připraven bolševickými likvidačními oddíly hromadný hrob pro inteligenci českou. Metoda bolševismu zůstává vždy táž. Pokaždé, kdy pod moc katů GPU přišla nová země, byli její vedoucí mužové a představitelé inteligence pobiti.“ 9 I když se po letech ukázalo, že toto tvrzení nebylo příliš nadnesené, v době okupace je u nás mohl správně pochopit a přijmout jen málokdo. Němci sice využívali katyňského zločinu jako argumentu k oprávnění války proti Sovětskému svazu a Hájkovo svědectví dávalo podobné důkazy českému protektorátnímu tisku, avšak běžný čtenář mohl jen stěží uvěřit, že nacistická propaganda tentokrát ani moc nepřehání. Vždyť hned na protější stránce téhož čísla novin mohl číst zprávy o legálních vraždách každodenně páchaných v českých zemích nacisty, např. o popravě 7 Čechů za sabotování dodávek obilí, machinace s potravinovými lístky a černou porážku dobytka, nebo zprávu o popravě V. Straky z Prahy-Žižkova za činnost „v tajném hnutí odporu proti Říši a proti řádu zavedenému v Čechách a na Moravě.“10
Krátce po válce byl profesor Hájek zatčen a dlouho vyšetřován pro podezření z kolaborace s okupanty. Na svou obranu zřejmě již ve vazbě připravil útlou knížku, kterou v roce 1946 vydal Spolek lékařů českých.11 Příloha knihy obsahuje situační náčrty z Katyně a tři desítky kvalitních fotografií z dobových německých zdrojů. I když v ní autor dává až příliš okatě najevo svůj souhlas se sovětskou verzí zločinu, přece jen se místy pokouší o objektivní seřazení zjištěných faktů, což vnímavému čtenáři dává jistou možnost samostatného úsudku. Přes všechny nedostatky a zjevně zkreslená tvrzení se Hájkova kniha stala vlastně jediným českým pramenem, který aspoň zčásti umožňoval nahlédnout do pozadí zločinu. Publikace z doby války12 byly totiž nedostupné a samozřejmě zapovězené, takže kromě zcela schematických brožur přeložených z ruštiny13 a sborníku materiálů z Norimberského procesu14 neexistoval u nás po téměř celé půlstoletí jiný zdroj informací o Katyni.15
Profesor Hájek na svou obranu uváděl, že do Katyně odjel na rozkaz říšského protektora a pod nátlakem úředníků z ministerstva vnitra a školství, kteří mu v případě odmítnutí hrozili perzekucí. Popsal některé z dokladů nalezených v hrobech a zopakoval, že na rozdíl od závěrů sovětské komise nebyl při německých exhumacích nalezen žádný doklad z období po jaru 1940. Ve stěžejní otázce data spáchání zločinu se však přiklonil k sovětské verzi a poněkud kostrbatě se pokusil doložit, že exhumovaná těla neležela v zemi déle než rok a půl, takže je mohli zavraždit Němci. Rozpor mezi svou válečnou a nynější výpovědí o Katyni zdůvodňoval neseriózností protektorátních novinářů, kteří mu vložili do úst obraty, které neřekl, nedostatkem zkušeností s exhumací hromadných hrobů, nedostatkem času na seznámení se s průběhem rozkladného procesu ve specifických podmínkách písčité půdy v Katyňském lese apod. Nakonec vysvětlil svůj podpis pod závěrečným protokolem lékařské komise a poděkoval sovětské vládě za shovívavost: „Každému z nás bylo jasno, kdybychom protokol, který vypracovali prof. Buhtz z Vratislavi a prof. Orsós z Budapešti, nepodepsali, že by se letadlo s námi určitě nebylo vrátilo. [...] Naši situaci vystihly zajisté zcela správně sovětské úřady a proto jest se třeba pokloniti vládě Sovětů, která ve své velkomyslnosti nežádala naše potrestání, neboť si byla vědoma toho, že kdo by byl býval zapochyboval, byl by umlčen.“16
Je dosti pravděpodobné, že na zatčení a „převýchově“ profesora Hájka měla zájem sovětská bezpečnost, která hledala „spolehlivé“ svědky pro soud v Norimberku, kde se na žádost sovětské strany mělo jednat i o zločinu v Katyni, zahrnutém do žaloby proti hlavním nacistickým válečným zločincům v oddílu III - Válečné zločiny.17 Proměna jeho svědectví však asi nebyla dosti přesvědčivá. Do role svědka byl nakonec určen pouze Bulhar Mark Antonov Markov, docent soudního lékařství a kriminologie na univerzitě v Sofii. Ten v únoru 1945 před Nejvyšším lidovým soudem přiznal svou vinu na tom, že se neodvážil vzepřít nařízené cestě do Katyně a odvolal svůj podpis pod závěrečným protokolem lékařské komise. Vzápětí byl zproštěn obžaloby a propuštěn.18 Podobně se ostatně vedlo i profesoru Hájkovi, který byl po svém přiznání propuštěn z vazby a k soudu vůbec nedošlo.V červenci 1946 stanul docent Markov jako svědek před Norimberským tribunálem, kde tvrdil, že lékaři pracovali v Katyni pod nátlakem německých úřadů a báli se uvést, že exhumovaná těla ležela v zemi jen asi rok nebo rok a půl. Zpochybnil rovněž hodnověrnost závěrečného protokolu poukazem na to, že nebyl podepsán 30. dubna ve Smolensku, jak je v něm uvedeno, ale až 1. května na zpáteční cestě do Varšavy.19 Další důkazy žaloby byly už velmi chatrné, takže je obhajoba snadno rozbila. Otázka Katyně nakonec tichou cestou zmizela z jednání procesu a neobjevila se už ani ve výroku o vině.
Jméno profesora Hájka se v souvislosti s Katyní objevilo ještě jednou, když v zemích svobodného světa konečně dozrál čas na odhalení pravdy o katyňském zločinu, dlouhá léta přísně utajované ve jménu spolupráce s mocným sovětským spojencem. Nástup studené války stejně jako skutečná válka v Koreji spolu s dalšími vlivy způsobily změnu politického klimatu především v USA, což v září 1951 umožnilo vznik zvláštní komise Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu. Dala si za cíl shromáždit svědectví a důkazy o katyňském zločinu a spolehlivě zjistit jeho viníky. Sovětský svaz na to v únoru 1952 reagoval protestní nótou a rozpoutal mohutnou propagandistickou kampaň, v níž jeho satelitní země nemohly zůstat stranou. Rudé právo zveřejnilo kompletní zprávu sovětské vyšetřovací komise z roku 1944, jež připisovala zločin Němcům.20 Následovalo spravedlivé rozhořčení československého lidu: „Pracující lid naší vlasti velmi dobře pochopil, co imperialističtí piráti sledují touto bezpříkladnou bestiální kampaní. Ve všech krajích naší republiky se zvedla mohutná vlna rozhořčeného pobouření.“ 21 Je pochopitelné, že tato vlna znovu vynesla na stránky novin svědectví profesora Hájka. Jeho závěry o pachatelích zločinu byly tentokrát ještě rezolutnější. Jestliže v roce 1943 uváděl: „Aby však bylo jasno na všechny strany, připomínám, že jsme měli naprostou volnost pohybu a každému v jeho přání bylo ihned vyhověno. [...] Očekával-li někdo, že lékařům bude přidělena mrtvola už vyhrabaná, mýlil se. Každý si mohl určit šachtu a ukázat na mrtvolu, kterou si přeje pitvat.“,22 tak nyní naopak tvrdil, že nacisté v Katyni všechno předem naaranžovali: „Tato nápadná připravenost všeho překvapovala, takže mé skálopevné přesvědčení hned od prvního okamžiku bylo, že tento strašný zločin spáchali nacisté sami.“ Přišel dokonce s novým důkazem o tom, že mrtví leželi v hrobech jen poměrně krátkou dobu: „Tabák v cigaretových pouzdrech byl žlutý, neporušený, ač za tři léta v zemi vlivem vlhkosti by látka i tabák musely být znatelně porušeny.“ 23 Nový prvek vnesl i do vysvětlení, jak došlo k podpisu závěrečného protokolu. Několik dnů po návratu z Katyně prohlásil: „Provedl jsem pitvu, pomáhal mi jeden civilista a když jsem skončil, stál už připraven písař, který mi napsal na stroji protokol. Tak činili i druzí, načež se všechny protokoly prozkoumaly ve společné poradě a vypracoval se jednotný úřední protokol, který, jak už známo z denního tisku, jsem podepsal.“ 24 S odstupem devíti let od oné události ji však viděl podstatně jinak: „Někteří z členů výpravy neznali tak dokonale německy, aby mohli napsat přesnou vědeckou zprávu. Napsal ji a zestylizoval německý lékař z Vratislavi dr. Buhtz, který později zahynul. Když zprávu zestylizoval a napsal, shromáždil nás, přečetl ji a dal nám ji podepsat. Tak byl stvořen výtvor hitlerovské propagandy, kterého má být v dnešní době znovu proti Sovětskému svazu hanebně zneužito.“ Nevšední slovní obrat se mu zřejmě zalíbil natolik, že jej použil ještě jednou v závěrečné patetické výzvě: „V důsledku toho vyzývám všechny učence a vědce světa, aby pozvedli a spojili svůj hlas proti americké akci s tzv. katynským případem, které má být znovu proti Sovětskému svazu hanebně zneužito.“ 25 Výzva se skutečně dostala do světa a oslovení učenci se záhy ozvali. Už v dubnu 1952 vypovídal před komisí amerického Kongresu na výjezdním zasedání v Neapoli profesor soudního lékařství místní univerzity Vinzenzo Mario Palmieri. Zdůraznil, že lékaři podepisovali závěrečný protokol dobrovolně a nikdo na ně nečinil nátlak. Doktor Helge Tramsen, hlavní chirurg dánské královské flotily a někdejší asistent ústavu soudního lékařství v Kodani prohlásil, že v Katyni často rozmlouval s oběma profesory, kteří odvolali svůj podpis pod protokolem, s Markovem i s Hájkem, a že tenkrát nikdo z nich vůbec nepochyboval o tom, že zločin spáchali Rusové a že těla obětí byla pohřbena před více než dvěma lety. Dobrovolnost Hájkova podpisu pod závěrečným protokolem výslovně potvrdil i profesor soudního lékařství na univerzitě v Ženevě François Naville. Poválečná zpráva člena technické komise Polského červeného kříže doktora Mariana Wodzińského z Ústavu soudního lékařství v Krakově dokonce uváděla, že profesor Hájek v Katyni vůbec nepokládal vedoucího německých exhumací profesora Buhtze za nějakého manipulátora, ba právě naopak, choval se k němu „s mimořádnou kolegialitou“.26
Nad postavou profesora Hájka se vznáší řada otazníků. Byla jeho váhavost důsledkem jeho povahových a morálně volních vlastností? Bránil mu v rozhodnějším vystupování strach? Bál se o svou kariéru? Vykupoval si křivým svědectvím svobodu? Nebo snad byl aspoň zčásti přesvědčen o solidnosti sovětských argumentů? To by však sotva mohl být pokládán za odborníka, jakým nepochybně byl. Dobrý znalec lidských povah, psychiatr profesor Vladimír Vondráček, o něm ve svých pamětech napsal: „Profesora Hájka jsem znal osobně a velmi jsem si ho vážil jako odborníka i jako člověka. Byl to muž vysoké postavy, černovlasý, nosil (pod nosem) ´kartáček´. V životě prošel několika nebezpečnými a nepříjemnými situacemi, jak již to povolání soudního lékaře někdy přináší.“ 27
Tato narážka se jistě týkala především Katyně, ale mohla též souviset např. s Hájkovou úlohou znalce při pitvě ministra zahraničí Jana Masaryka po jeho nevyjasněné sebevraždě 10. března 1948. Hájek se účastnil též pitev osob popravených při nezákonných soudních procesech na počátku 50. let a dodnes je mu zazlíváno, že souhlasil s odvezením těl po pitvě do společného hrobu v Praze-Ďáblicích, aniž by včas uvědomil pozůstalé. Ví se rovněž o tom, že v únoru 1950 na žádost státní bezpečnosti „upravil“ v pitevní zprávě příčinu smrti faráře Josefa Toufara, ubitého při výsleších v případu tzv. čihošťského zázraku.28 Zdá se tedy, že vzhledem ke své „pochybné“ minulosti mohl být vydírán a musel se vykupovat spoluprací s totalitním režimem. To mu na druhé straně umožňovalo stát v čele Ústavu pro soudní lékařství až do věku 71 let a bez potíží publikovat, jak o tom svědčí např. dodnes ceněná a vyhledávaná příručka soudního lékařství.29 Až po smrti se mu dostalo z úst jednoho z někdejších kolegů poněkud shovívavějšího hodnocení onoho protikladného dvojího svědectví o Katyni. Už zmiňovaný profesor Palmieri v rozhovoru z roku 1978 smířlivě uvedl: „Lékařský posudek byl nezvratný. Bez váhání jej podepsal i profesor Markov ze Sofie, i profesor Hájek z Prahy; nelze se divit jejich pozdějším odvoláním. Odvolal bych asi i já, kdyby osvobození Neapole připadlo sovětským vojákům...“30
Slovenskou republiku zastupoval v katyňské lékařské komisi František Šubík,31 profesor patologické anatomie na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Krátce před válkou vstoupil do Hlinkovy strany (HSĹS), stal se předsedou jejího Sociálního ústavu a od srpna 1940 členem Státní rady, od roku 1942 byl šéfem zdravotnictví na Slovensku. Stejně zářivá byla jeho kariéra umělecká - psal verše pod jménem Andrej Žarnov. Debutoval v roce 1925 politicky laděnou sbírkou Stráž pri Morave, pro niž byla podle některých kritiků charakteristická „nacionalistická čechofóbistická antipoézia“.32 Sbírka byla po vydání zkonfiskována, doplněné vydání z roku 1940 bylo využito jako argument protičeské propagandy. V prvních letech války už měl za sebou další 4 básnické sbírky,33 vycházející z křesťansko-národní ideologie A. Hlinky, kterého Šubík jako reprezentant Ústředí slovenského katolického studentstva doprovázel na cestě po USA v roce 1926.34 Poezii též úspěšně překládal, především z polštiny.35 Patřil ke slovenským polonofilům a o to větší rozčarování mu způsobil polský požadavek na část Oravy, Spiše a Javoriny v listopadu 1938. Zveřejnil tehdy ve Slováku báseň o svém citovém rozchodu s Polskem, o níž konzul Łaciński v dopise vyslanci Papéemu prohlásil, že přispěje k šíření protipolských nálad na Slovensku mnohem účinněji, než by to dokázalo třeba i několik protipolských článků v novinách.36
V roce 1943 měl na žádost německého vyslanectví určit zástupce Slovenska do katyňské komise. Navrhl profesora H. Krska, ale ten byl pro svou českou národnost odmítnut. Další kandidát profesor Ladzianský na poslední chvíli onemocněl. Ministr vnitra Alexander Mach nakonec doporučil, aby do Katyně jel sám Šubík. I když Šubík nebyl soudní lékař ale patolog, pokládalo se za výhodu, že zná polské prostředí, takže jeho svědectví o smrti polských důstojníků bude důvěryhodnější.37 Záhy obletěla svět fotografie z Katyně, na níž prof. Šubík spolu s dr. M. Wodzińským přihlížejí pitvě polského důstojníka, kterou provádí profesor Hájek. Právě člen technické komise Polského červeného kříže dr. Wodziński uvedl ve své zprávě, podané v Londýně v roce 1947, jedno z mála svědectví o pobytu prof. Šubíka v Katyni: „Ja osobiście miałem najbliższy kontakt ze Słowakiem (prof. Subikiem), który w prywatnej ze mną rozmowie, podkreślając swój zasadniczo wrogi stosunek do Niemców i surowo krytykujący quislingowskie rządy Tiso, jednocześnie oświadczył, iż nie ma on żadnej wątpliwości, co do czasu popełnienia zbrodni.“38 Hned po návratu z Katyně se prof. Šubík podělil s novináři o první dojmy a podle Českého slova „vyzval k boji proti židovskému bolševismu“.39 V tomto duchu přednesl v Hlinkově domě v Bratislavě 9. května 1943 před početným auditoriem přednášku, kterou pod titulkem Ešte rozhodnejšie proti židoboĺševizmu publikoval následujícího dne list HSĹS Slovák a zčásti i Gardista. Rétorika nacistické propagandy se snažila představit Němce jako ochránce civilizačních hodnot před židovským barbarstvím, což mělo opravňovat jejich genocidní politiku vůči Židům. Dobře se k tomu dalo využít i zmínky ze Šubíkovy přednášky: „Podĺa výpovede svedkov les strážili a popravy vykonávali členovia GPU. Boli v uniformách a skoro všetci židovského výzoru.“ Na shromáždění vystoupil i ministr vnitra Mach a akce byla zakončena „protižidovskou a protibolševickou demonstrací“.40 Další Šubíkova přednáška se pod názvem Pravda o Katynskom lese konala v bratislavské Redutě 11. 5. 1943, opět za mimořádného zájmu veřejnosti i tisku.41 V publikovaných článcích profesor Šubík uváděl, že byl osobně při tom, když v jedné z exhumovaných mrtvol poznal někdo z polské delegace svého bratra, brigádního generála Mieczysława Smorawińského. Své zážitky z Katyně doplňoval vášnivým vyznáním, ochotně přebíraným zvláště německým tiskem: „Trotzdem es in unserer Kommission auch drei nicht gerade deutschfreundlich eingestellte Mitglieder gegeben hat, stellten wir doch einwandfrei und einstimmig ohne irgendeineBeeinflussung fest, daß alles, was von deutschen Seite über die Greueltaten im Walde von Katyn verbreitet wurde, auf vollster Wahrheit beruht, weshalb jeder einzelne von uns auch mit ruhigen Gewissen erklären kann, daß nicht der gerringste Zweifel darüber besteht, daß diese Massenmorde von den Bolschewisten verübt wurden. Wer das gesehen hat, was wir im Wald von Katyn sahen, der wird mit zustimmen, wenn ich sage: kämpft alle die ihr Ehre und Gewissen habt, kämpft aus allen Waffen gegen den Bolschewismus!“42
Nedlouho po těchto veřejných vystoupeních profesor Šubík svou aktivitu omezil, neboť mu přátelé vyčítali, že podporuje německou propagandu. Po válce o tom vypovídali před vyšetřovací komisí bratislavského Národního soudu jeho spisovatelští kolegové. Ján Smrek omlouval Šubíka vášnivou povahou, kvůli níž se dá snadno bez rozmyslu strhnout, a dále uváděl, že po domluvě Šubík „začal byť opatrnejší, vyhýbal sa nejakému ďalšiemu exponovaniu v politike a dosť často dával najavo medzi nami, že s Nemcami nechce mať nič spoločného...“ Potvrdil to i Laco Novomeský konstatováním že po diskuzích Šubík „sám uznal, že i keby bola pravda o Katyni taká, ako ju udával, ide len o zlomok výčinov, ktoré Nemci páchali v Poĺsku, o čom vedel z vlastných skúseností.“43 Když byla počátkem roku 1945 zveřejněna zpráva sovětské komise o katyňském zločinu, už veřejně nevystoupil, přestože ho o to Němci opět žádali. Jistě se obával i blížící se fronty, před níž, údajně na výzvu A. Macha, odešel 31. března 1945 do rakouského Kremsmünsteru a bavorského Altöttingu. Na žádost československé vlády jej však americké úřady 2. července 1945 vydaly do Prahy a od 16. července byl vězněn v Bratislavě.44
V literatuře se uvádí, že na rozdíl od prof. Markova a Hájka prof. Šubík při poválečných výsleších svůj podpis pod závěrečným protokolem katyňské lékařské komise neodvolal.45
Avšak jestliže ve svých původních vystoupeních za války opakovaně zdůrazňoval samostatnost rozhodování členů komise bez jakéhokoliv nátlaku ze strany německých úřadů, nyní objektivnost činnosti komise a podpisu protokolu zpochybnil: „Bolo žiadané zo strany Nemcov, aby protokol podpísali všetci prítomní zahraniční lekári, proti čomu som ja, prof. Saxén a ešte iní dvaja účastníci mali námietky a tvrdili sme, že nie sme súdni lekári. Pri tomto sa prítomný nemecký generál na nás rozkríkol, že je treba, aby sme jednotne všetci podpísali, ja však nie s kĺudným svedomím, lebo po troch dňoch šetrenia nebolo možno bezpečný nález učiniť mne, ktorý nie som súdnym lekárom.“ Zároveň se dovolával svědectví kolegy Hájka: „... všetci delegáti malých národov boli sme zastrašení, čo môže dosvedčiť aj profesor Hájek z Prahy.“46
V listopadu 1945 bylo na prof. Šubíka podáno trestní oznámení, jež mu kladlo za vinu nejen katyňské svědectví, ale též jeho válečné působení ve funkci přednosty zdravotního odboru Ministerstva vnitra; jednalo se o zákazy výkonu povolání u židovských lékařů. Na jeho obranu však vystoupila Lékařská komora a prokázalo se, že mnoha neárijským lékařům pomohl a že jich v jím řízeném resortu pracovalo ve skutečnosti více, než za jeho předchůdce. Dostal tedy jen mírný trest, který si odpykával v Leopoldově. Po propuštění z vězení pracoval jako obvodní lékař v Trnavě, byl totiž zbaven profesury. Žil pod policejním dohledem, nesměl nic vydávat, jeho verše byly vyřazeny z učebnic. V přímém ohrožení se znovu ocitl počátkem roku 1952, kdy Sovětský svaz rozpoutal propagandistickou kampaň falšující katyňský případ. Z nebezpečné situace se mu s pomocí rakouských přátel nakonec podařilo 30. dubna 1952 uniknout za hranice republiky. Pobýval v Drösingu, ve Vídni a v Německu, v roce 1953 odjel do USA. Živil se tam jako lékař a patřil k uznávaným patologům. Působil též v krajanském spolkovém hnutí, ale k vlastní tvorbě se vracel už jen sporadicky.47 Nebylo zjištěno, že by v emigraci podával nějakou výpověď ve věci Katyně, tak jak to činili někteří jeho kolegové z lékařské komise (např. Tramsen, Palmieri, Naville, Orsós).
Prvním slovenským kandidátem na cestu soudních lékařů do Katyně byl už zmiňovaný profesor Herman Krsek,48 tehdy přednosta Ústavu pro soudní lékařství při Slovenské univerzitě v Bratislavě. Pro svůj český původ nebyl sice vybrán, ale o několik týdnů později byl poctěn důvěrou zastupovat Slovensko na podobné cestě. V městě Vinnica na Ukrajině se v té době postupně odkrývalo 91 hromadných hrobů, v nichž bylo nalezeno celkem 9432 mrtvých těl, většinou místních občanů, postřílených příslušníky NKVD už v letech 1937-1939.49 V době od 13. do 15. července 1943 tam pracovala mezinárodní komise soudních lékařů pozvaná německými úřady (na rozdíl od Katyně v komisi tentokrát chyběl český zástupce).50 Je zajímavé, že prof. Krsek nebyl po válce za svou účast v komisi nijak postižen, naopak dosáhl v roce 1946 řádné profesury (ta z r. 1940 byla jen mimořádná), mohl působit ve vedení ústavu až do svých 77 let a dočkal se i vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a Řádu práce.51
Odborná literatura si právem všímá především faktograficky bohatých relací členů katyňské lékařské komise, avšak česká veřejnost se o Katyni dovídala spíše z jiného dobového svědectví. Podal je známý básník a spisovatel František Kožík,52 účastník jedenáctičlenné delegace evropských spisovatelů, která 20. dubna 1943 pobývala v Katyni na pozvání říšského ministerstva propagandy.53 Pracoval v té době jako redaktor pražského rozhlasu a měl za sebou už šest básnických sbírek, pět divadelních her, pět románů (včetně slavného Největšího z pierotů) a řadu dalších prací. Byl ceněn jako „obratný improvizátor bohaté tvůrčí a kombinační schopnosti“,54 což spolu s důvěrou, jíž se u svých českých čtenářů a posluchačů těšil, mohlo být důvodem, proč byl protektorátními úřady k cestě do Katyně nakonec vybrán právě on. Původně byl totiž jako zástupce protektorátu určen spisovatel Jan Drda, který se ale vymluvil na nemoc. Kožík mu později ve svých pamětech zazlíval, že ho na hrozící nebezpečí neupozornil, takže se nařízení úřadu říšského protektora, doprovázenému nezastíranými výhrůžkami perzekuce v případě odmítnutí, nemohl už nijak vyhnout.55 Odjížděl v důvodných obavách, že jeho svědectví má posloužit nacistické propagandě: „S hrůzou v srdci jsem stále myslel na článek, který budu muset napsat. Psal jsem jej v duchu předem a umiňoval jsem si, že rozhodně nesplním, co ode mne Němci žádali. Slovo po slovu jsem vážil a lepil k sobě. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout každé zmínce o pachatelích zločinu. Když nás dovezli na letiště a vstoupili jsme do letadla, byl jsem vysílen psychicky i fyzicky. Bylo mi zle a přál jsem si jediné: aby partyzáni nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj.“ 56
(окончание)
________________________________________
1 Držím se označení „Katyň“, ve shodě s pravidly pro český přepis jmen z jazyků užívajících cyrilského písma, jež u ruštiny doporučují přepisovat písmeno „n“ s měkkým znakem jako „ň“. Podobně postupuje např. polština, kde se jméno obce uvádí v podobě „Katyń“. U nás je bohužel častější poněmčený výraz „Katyn“, neboť první informace o zločinu se k nám dostaly v době německé okupace českých zemí a nesprávná transkripce názvu obce setrvala v povědomí obyvatel i v poválečných letech. Podobný název "Volyň" se vžil bez problémů.
2 Faksimile dokumentu viz např. Katyń. Dokumenty zbrodni.T. 1, Jeńcy nie wypowiedzianej wojny , sierpień 1939 - marzec 1940, Warszawa 1995, s. 471-474.
3 I. JAŻBOROWSKA - A. JABŁOKOW - J. ZORIA, Katyń. Zbrodnia chroniona tajemnicą państwową, Warszawa 1998, s. 219-224, 351, 388, 390.
4 Např. práce M. HARZ, Bibliografia zbrodni katyńskiej. Materiały z lat 1943-1993, Warszawa 1993, zahrnuje 2026 položek.
5 * 30.11.1886 Čertyně, o. Český Krumlov, † 15.3.1962 Praha. Zakladatel a průkopník klasického pojetí soudního lékařství, zvl. forenzní toxikologie, v letech 1934-1957 přednosta Ústavu pro soudní lékařství LF UK v Praze. Viz Československý biografický slovník, Praha 1992, s. 182.
6 Závěrečný protokol o práci komise podepsalo jen 12 lékařů - dr. Speelers z Belgie, dr. Markov z Bulharska, dr. Tramsen z Dánska, dr. Saxén z Finska, dr. de Burlet z Holandska, dr. Miloslavich z Chorvatska, dr. Palmieri z Itálie, dr. Orsós z Maďarska, dr. Hájek z Protektorátu Čechy a Morava, dr. Birkle z Rumunska, dr.Šubík ze Slovenska a dr. Naville ze Švýcarska. Zástupce vichystické Francie vojenský lékař dr. Costedoat, vyslaný do Katyně na zvláštní příkaz premiéra Lavala, se s poukazem na náhlé zdravotní obtíže ze zasedání komise omluvil, i když se exhumací účastnil. Zástupce Španělska přijel do Berlína už po odjezdu komise, zástupci Portugalska a Turecka svou účast na poslední chvíli z časových důvodů odřekli. Exhumací se účastnil ještě vedoucí německých lékařů dr. Buhtz, ale do práce komise nezasahoval. Viz H. DE MONTFORT, Masakra w Katyniu. Zbrodnia rosyjska czy niemiecka?, Warszawa 1999, s. 49-50; text protokolu viz Amtliches Material zum Massenmord von Katyn, Berlin 1943, s. 114-118.
7 Podle německých pramenů bylo exhumováno jen 4123 těl, rozdíl oproti polské statistice patrně způsobila chyba v počáteční evidenci obětí. Celkový počet obětí však byl ještě vyšší, neboť poslední (osmý) hromadný hrob byl v době zastavení exhumací 7. června 1943 vyklizen jen částečně.
8 Profesor dr. Hájek o Katynu. Český lékař o místě, kudy šla hrůza bolševických zvěrstev, České slovo, 6.5.1943, s.1; viz též např. Účastník vyšetřování v Katynu. Význačný lékař MUDr. F. Hájek, tamtéž, 8.5.1943, s.1; další články byly zveřejněny v Poledním listě, Přítomnosti, v protektorátním rozhlase pronesl prof. Hájek přednášku o Katyni.
9 -čp-, Nezvratné svědectví o Katynu, České slovo, 7.5.1943, s. 2.
10 Tamtéž, s. 3, články Škůdci národa popraveni, Popravený velezrádce.
11 F. HÁJEK, Důkazy katynské, Praha 1946, 22 s. + 29 s. příl.
12 Kromě již zmíněné např. Das Massenmord im Walde von Katyn. Ein Tatsachenbericht auf Grund amtlicher Unterlagen, Berlin 1943.
13 Zpráva Zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese zajatí polští důstojníci, Moskva 1944.
14 Norimberský proces. Sborník materiálů, I. díl, Praha 1953, s. 544-569.
15 Snad s výjimkou práce A. WERTHA, Od Stalingradu po Berlín. Rusko vo vojne 1941-1945, II. díl, Bratislava 1969, která se snažila o objektivní pohled. Teprve na konci osmdesátých let k nám pronikaly pravdivé informace překládané z polského tisku, publikované např.v samizdatových Lidových novinách, 1989, č. 4, 6, 9.
16 F. HÁJEK, Důkazy katynské, s. 21.
17 Norimberský proces, I. díl, s. 89, žaloba se měla týkat zavraždění 11 000 polských důstojníků nacisty v Katyni v září 1941.
18 H. DE MONTFORT, Masakra w Katyniu, s. 59-60.
19 Norimberský proces, I. díl, s. 553-563; i další lékaři (např. F. Orsós) uváděli, že protokol byl podepsán až 1. května v poledne při mezipřistání, patrně na vojenském letišti Biała Podlaska.Viz H. DE MONTFORT, Masakra w Katyniu, s. 56, 138.
20 Polský lid je pobouřen americkou provokací s „katynským případem“, Rudé právo, 5.3.1952, s. 2; Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností poprav polských zajatých důstojníků německofašistickými vetřelci v katynském lese, tamtéž, 6.3.1952, s. 3-5; Metropolita Nikolaj o americké provokaci s „katynským případem“, tamtéž, 8.3.1952, s. 2.
21 Američtí imperialisté neujdou odpovědnosti, Rudé právo, 7.3.1952, s. 2.
22 Profesor Hájek o Katynu, České slovo, 6.5.1943, s. 1.
23 Usvědčení lháři. Prohlášení univ. prof. Františka Hájka, Rudé právo, 11.3.1952, s. 2; otiskla též Lidová demokracie, 9.3.1952.
24 Profesor Hájek o Katynu, České slovo, 6.5.1943, s. 1.
25 Usvědčení lháři, Rudé právo, 11.3.1952, s. 2.
26 H. DE MONTFORT, Masakra w Katyniu, s. 76, 136-139; Zbrodnia katyńska. Dokumenty i publicystyka, Warszawa 1990, s. 129.
27 V. VONDRÁČEK, Konec vzpomínání, Praha 1988, s. 118.
28 J. POSPÍŠIL, Nesmiřitelní, Vizovice 1992, s. 156; K. KAPLAN, Nebezpečná bezpečnost, Brno 1999, s. 161.
29 F. HÁJEK, Soudní lékařství v praxi, 1. vyd. Praha 1925, 4. vyd. Praha 1952.
30 J. ŁOJEK [Ł. JERZEWSKI], Dzieje sprawy Katynia, Białystok 1989, s. 69.
31 * 19.11.1903 Kuklov, o. Senica, † 16.3.1982 Pougkeepsie, N.Y., USA, přednosta Patologického ústavu Univerzity Komenského (za války Slovenské univerzity) v Bratislavě. Po válce vězněn, v r. 1952 emigroval a od r. 1953 žil trvale v USA, kde pracoval jako lékař. Mezinárodně uznávaný znalec v oboru patologie. Viz Slovenský biografický slovník, VI. zv., Martin 1994, s. 486.
32 S. ŠMATLÁK, Dejiny slovenskej literatúry od stredoveku po súčasnosť, Bratislava 1988, s. 524.
33 Brázda cez úhory (1929), Hlas krvi (1932), Štít (1940), Mŕtvy (1941), viz Slovenský biografický slovník, VI. zv., s. 487.
34 Tamtéž; Z. NIEDZIELA, Literatura katolicka w Czechosłowacji w latach 1918-1948 jako sygnał kryzysu cywilizacji chrześciańskiej, in: Współcześni Słowianie wobec własnych tradycji i mitów, Kraków 1997, s. 44.
35 Výbor U poĺských básnikov, samostatné překlady Z. Krasiński (Nebožská komédia), A. Mickiewicz (Poézia), J. Kasprowicz (Hymny), J. Iwaszkiewicz (Leto v Nohante), viz Slovenský biografický slovník, VI. zv., s. 487.
36 E. ORLOF, Dyplomacja polska wobec sprawy słowackiej w latach 1938-1939, Kraków 1980, s. 113-114.
37 E. ČOBEJOVÁ, Katynská tragédia a slovenský básnik, Život, 1990, č. 22, s. 20.
38 Zbrodnia katyńska, Dokumenty i publicystyka, s. 129.
39 Katynské hroby strašlivou obžalobou bolševismu. Evropský tisk o svědectví lékařů-znalců dvanácti národů, České slovo, 6.5.1943, s.2; Ganz Europa drohte ein riesiges Katyn, neoznačený výstřižek z německých novin ze 6.5.1943, pochází ze souboru Výstřižky z německého tisku, uloženého v Ústředním vojenském archivu (CAW) ve Varšavě ve sbírce „Kolekcja materiałów z archiwów rosyjskich“, fond „Komisja Burdenki”, nr 11-12 1 (K-228), t. 956, s. 82. Podle průvodního dopisu z 18.8.1944 získal tyto výstřižky 2. běloruský front a prostřednictvím nadřízených je postoupil Mimořádné státní komisi pro vyšetřování zločinů německo-fašistických okupantů a jejich společníků. Kopie výstřižků jsou většinou bez označení původu a datace, avšak podle podobného souboru, uloženého tamtéž pod nr 11-12 (K-37), t. 982 můžeme soudit, že výstřižky pocházely především z listů Ostdeutscher Beobachter, Krakauer Zeitung, Litzmannstädter Zeitung, Völkischer Beobachter.
40 E. ČOBEJOVÁ, Katynská tragédia a slovenský básnik, s. 21.
41 Slovenský biografický slovník, VI. zv., s. 486.
42 CAW, Kolekcja mat. rosyjskich, Komisja Burdenki, nr 11-12 1 (K-228), t. 956, s. 62, neupřesněný výstřižek novinového článku „Es war einfach ein Bild des Schreckens“. Článek zmiňuje, že o Šubíkově přednášce psala i katolická Slovenská pravda.
43 E. ČOBEJOVÁ, Katynská tragédia a slovenský básnik, s. 21.
44 Tamtéž; Slovenský biografický slovník, VI. zv., s. 486.
45 H. DE MONTFORT, Masakra w Katyniu, s. 58-59.
46 E. ČOBEJOVÁ, Katynská tragédia a slovenský básnik, s. 21.
47 V emigraci vydal jedinou básnickou sbírku Presievač piesku (Řím 1978), z polštiny přeložil výbor z veršů papeže Jana Pavla II. (Karola Wojtyły) Profily a překládal též z díla Sofokla, Danteho, O. Wilda aj. Z bernoláčtiny do moderní slovenštiny přeložil výbor z J. Hollého Hlas matky Tatry (1963). Viz Slovenský biografický slovník, VI. zv., s. 487.
48 * 11.10.1897 Doudleby nad Orlicí, o. Rychnov nad Kněžnou, † 29.8.1983 Bratislava, v letech 1924-1970 pracovník Ústavu (a katedry) soudního lékařství Univerzity Komenského v Bratislavě, který vybudoval. Autor odborných prací Kapitoly ze soudního lékařství, Soudní lékařství. Viz Slovenský autobiografický slovník, III. zv., Martin 1989, s. 277.
49 Strašlivý nález v generálním okresu Žitomiru. Hroby několika tisíc Ukrajinců povražděných GPU, České slovo, 6.7.1943, s. 1, a další čísla téhož listu z 10., 11., 14., 15., 18. a 20.7.1943; z literatury viz např. J. MACKIEWICZ, Klucz do „Parku kultury i odpoczynku“, in: Katyń. Wybór publicystyki 1943-1988, London 1988, s. 114-122; A. SOLŽENICYN, Souostroví Gulag 1918-1956, 3. díl, Praha 1990, s. 15.
50 Chyběl také zástupce Dánska a Švýcarska, naopak přibyl zástupce Švédska. Viz Oběti bolševických vrahů ve Vinnici byly pochovány zaživa. Protokol nejznámějších soudních lékařů o vinnických hromadných hrobech, České slovo, 20.7.1943, s. 1-2; Internationales Protokoll zu Winniza, Deutsche Allgemeine Zeitung, 20.7.1943.
51 Slovenský biografický slovník, III. zv., s. 277.
52 * 16.5.1909 Uherský Brod, † 5.4.1997 Praha. Viz Československý biografický slovník, Praha 1992, s. 354; Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století, Praha 1998, s. 709; M. BORÁK, Trzy spowiedzi Franciszka Kozika, Suplement, Pismo Stowarzyszenia Autorów Polskich w Krakowie, 1993, nr 22, s. 3-7.
53 Tvořili ji 3 zástupci Belgie, z toho 2 Vlámové (básník Ferdinand Vercknocke a beletrista Filip de Pillecijn) a Valon Pierre Hubermont, dále 2 Finové - Jaabo Neppo [někdy uváděn jako Leppo] a švédsky píšící básník Ornulf Tigestaedt [někdy uváděn jako Tigerstedt], italský spisovatel Enrico Massa, španělský profesor literatury na univerzitě v Madridu Gimenez Caballero, český básník a spisovatel František Kožík, polský univerzitní profesor a premiér předválečné vlády Leon Kozłowski, žijící v Berlíně, německý dramatik Filip Lützkendorff, vedoucím delegace byl Karl Thielke. Při mezipřistání ve Varšavě se k výpravě připojil ruský rozhlasový reportér Vasiljev. Blíže viz např. So war es in Katyn. Ausländische Journalisten schildern ihre Eindrücke, Völkischer Beobachter, 23.4.1943; Evropští básníci u katynských hrobů, České slovo, 27.4.1943, s. 2.
54 J. KUNC, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945-1956, Praha 1957, s. 202.
55 F. KOŽÍK, Vzpomínky, Praha 1995, s. 211-212; událost potvrzuje ve svých pamětech A. C. NOR, Život nebyl sen (Záznam o životě českého spisovatele), sv. 1, Brno 1994, s. 452. Chybně však datuje dobu spáchání katyňského zločinu na podzim roku 1939.
56 F. KOŽÍK, Vzpomínky, s. 213.
|
